Duhový most

Kdo by si kdy pomyslel, že přijde doba, kdy i obyčejná duha bude kontroverzním tématem. I když, i tak velký duch, jako Johann Wolfgang Goethe měl o duze své pochybnosti.

Ráno bylo nebe šedé, zatažené nízkou oblačností a pršelo. Ale vítr, honící prázdnými ulicemi podzimní listí, odpadky a kapky deště, dává naději na změnu.
Později odpoledne je šedavý lajntuch oblohy děravý průrvami modrými, jako květy ocúnů, které vykvetly na skromné louce u silnice.

Paprsky slunce protnuly vertikály deště a objevuje se duha

***
Já jsem po ní šel.
Po duze?
Ano, po duze.
To přece není možné. To se jen tak říká o domácích mazlíčcích, když umřou...
Ba ne, dobře je to možné. Šel jsem po ní jako po mostě, dokud jsem si hvízdal. Ale pak jsem dostal strach a radši jsem se vrátil. Bál jsem se, že kdyby přestalo svítit slunce nebo přestalo pršet, duha by zmizela. A já bych spadl na zem. Zpátky na zem.
To je pravda. Ale stejně si myslím, že to není možné. Jít po duze. Nebo? Co si myslíte vy?