Staří pánové sedí na lavičce u říčky.
Voda líně plyne, stejně jako jejich hovor a staré hrušně kvetou. Však je květen.
„U nás v parku je pomníček padlým během pražského povstání,“ řekne pan Morávek. „ A vedle něj teď krásně kvete třešnička. Já myslím, že je to Sakura.
Vždycky koukám na jména a data na tom pomníčku a říkám si, že teď by už asi byli stejně všichni mrtví. Ale tenkrát měli ještě kus života před sebou. Někteří skoro celý ...“
„Já vám k tomu něco povím,“ promluví po chvíli ticha pan Matějka.
„Ale matematiku nechte, prosím, stranou,“ požádá pan Šturm.
„Můj otec byl učitel. Učil matematiku a fyziku.“ Slovo „matematiku“ pan Matějka zdůrazní.
„Tak to z vás měl jistě táta učitel radost, když jste to dotáhl na profesora,“ řekne pan Šturm uštěpačně.
„Ale no tak, nechte ho mluvit...,“ pokárá ho pan Morávek.
„Já jsem tehdy ještě samozřejmě nebyl na světě," pokračuje pan Matějka. "Otec měl ve třídě jednoho hocha, Toník Prouza se jmenoval. Měl jenom maminku a bydlel ve stejném domě jako tehdy můj táta. Byl to chytrý kluk, ale neučil se a tomu odpovídaly jeho známky.
Táta mu říkal: „Kdyby ses učil, Toníku, mohl bys mít jedničky od shora dolů.“
Ale on, že to nebude potřebovat, jelikož ho bude živit fotbal.
A on ten Tonda opravdu hrál fotbal náramně. Však už válel za Meteor.
To jen tak na okraj. V těch květnových dnech v pětačtyřicátém to už vřelo. Lidé stavěli barikády a každý už prý cítil, že válka se chýlí ke konci. Toho dne, o kterém je řeč, byl Tonda už od rána duchem nepřítomen. Ještě víc, než jindy. A můj otec měl strach, aby se ten Toník do něčeho nezapletl. Cítil za něj tak nějak zodpovědnost, když kluk neměl tátu. A tak Tondu nechal po škole. Otec seděl za katedrou, opravoval písemky a Tonda dostal nějaké příklady.
Otec ale brzy potřeboval do kabinetu, aby si přinesl další sešity a tak milého Tondu ve třídě zamknul.
Když se po chvíli vrátil, byla třída prázdná. Tonda utekl oknem. Spustil se z druhého patra po okapové rouře! Tak moc se dral vstříc svému osudu.
Pomáhal někde stavět barikádu. Dospělí ho prý odháněli, ale kdepak Tonda. A večer ho tam zastihla smrt. A tak nějak... no, blbě. Snad ho zasypalo nějaké železo nebo co.
Víte, já si to představuju tak... Znáte „Danse macabre“, tedy „Tanec smrti“ od Alfreda Rethela? Ono jich to dělalo víc, třeba Holbein. Ale ty Rethelovy dřevoryty jsou, aspoň pro mě, nejpůsobivější. Hlavně ten list, kde se smrt blíží na koni k městu. Člověk ještě nic netuší, dělá si nějaké ty své blbosti, o kterých myslí, že jsou nejdůležitější na světě, a zatím už mu polní cestou cválá vstříc Smrťák. A jede najisto...“
Pan Matějka se kamsi zahledí, snad do své paměti:
„V ulici, kde stála ta barikáda je pamětní deska. Je na ní Toník a další dva chlapi, kteří tam pak padli. Bylo mu patnáct. Ten by tady ještě dnes teoreticky mohl být. A protože už asi není nikdo, kdo by Tondu znal, tak tam chodím já a dávám k té desce kytičku. “
Pan Matějka se odmlčel a po chvíli tiše dodal: “A brzo už nebude nikdo, kdo by tam tu kytičku dal...“
„Tak tyhle řeči mám nejradši,“ řekne pan Šturm.
Všichni mlčí a pozorují hladinu říčky, na které se odráží jarní slunce.
„Já si vzpomínám,“ začal pan Morávek,“ že kdysi – bylo to dvacet, možná pětadvacet let po válce – se ve světě dělala nějaká anketa mezi studenty. Co si jako myslí o válce. A tam byly i takové odpovědi, že to musí být skvělý pocit, být mezi těmi, kdo vítězí. Fakt dost hrůza. Byla prý jen jedna země, kde všichni dotázaní studenti odpověděli, že válka je strašná věc a musíme udělat všechno pro to, aby se neopakovala. A víte, která země to byla? To byste asi neuhodli - bylo to Japonsko.“
Pan Morávek ukáže na říčku:
„Podívejte, už je tady zase!“
Na hladinu se právě snesla mandarínská kachnička. Pohlédla na pány na lavičce a pak se vydala k druhému břehu.
„Ten prostě jenom je. Tady a teď. Kéž bychom to také dokázali...“ zakončí pan Morávek.