Ikarův pád

"Svět je zrcadlo. To, co vidíme na druhých je pouze odraz nás samotných. Můžeme hledat krásu a dobro po celém světě, pokud je však nemáme v sobě, je nemožné je nalézt někde jinde." (Osho)

Pan Hrdinka smýšlel podobně jako Osho.
***
Možná znáte obraz „Ikarův pád“ od Pietera Bruegela.
Je to hodně zvláštní obraz. Krásný den, slunce zapadá (nebo vychází) a zrcadlí se na klidné hladině moře. Vítr nadouvá plachty korábu, v popředí oráč oře pole a pastýř pase stádo ovcí.
Proč tedy Ikarův pád? Při pozornějším pohledu spatříme tělo padajícího smělce, porušivšího rovnováhu, kterak mizí pod hladinou. Život jde dál, jako před tím. Vlastně nikdo nic nezpozoroval…
***
O panu Hrdinkovi jsem před čtyřmi lety, v blogu „Kněz a obuvník“ napsal:
Panu Hrdinkovi jsme říkali Prťáček. Byl totiž švec a navíc hrbáček. Byl asi stejně velký jako já (mně bylo tehdy asi 8 let) a říkal mi „doktore“.
***
Byl to dobrý člověk, který nepěstoval zlobu či nenávist vůči nikomu a ničemu. Nikoho nesoudil a neodsuzoval. Láska a odpuštění, obojí bezpodmínečné, to bylo celé jeho náboženství. 
Měl jsem ho rád a on mě.
***
V posledních letech už v jeho ševcovské dílně pokračoval jeho syn. Pan Hrdinka sedával na lavičce před domem. Pro každého měl vlídné slovo a s námi kluky dělal legraci. 

Byl vždycky velmi malý, ale nějak se stále zmenšoval. Ztrácel se, zdálo se mi. A pak už před domem nesedával vůbec. Prťáček odešel tiše, jak i žil. Vlastně nikdo nic nezpozoroval.
***
Nic se nezměnilo. Lidé dál chodí kolem jeho dílny na nákupy a děti do školy – vždyť je to hlavní silnice. Stromy se dál pohupují ve větru. Květiny dál rozkvétají a uvadají. Jen ta židlička u dveří je prázdná…