Vzpomínám si na ten večer, před mnoha a mnoha lety, kdy zazvonil kamarád Jirka: ”Přivezli žirafy!”. Sedli jsme na kola a jeli směrem k zoologické zahradě.
Už z dálky se nám naskytla nevšední podívaná:
V zapadajícím slunci, které mizelo jako rudo oranžová koule za naší milovanou Zvičinou, pluly po nebi majestátné žirafy.
Zůstali jsme dlouho do noci s těmi nešťastnými nádhernými tvory, zbavenými svobody, kteří přijeli do daleké země zemřít.
***
Noc popravy přišla o několik let později...
***
Nechci nikoho obviňovat, na to nemám právo. Co se stalo, se stalo. Myslím, že pochybili všichni, zodpovědní za události té první i té poslední noci. Spásu a klid do duše přináší odpuštění.
Ale já se už nedokážu podívat žirafám do očí. Do jedněch z nejkrásnějších očí na této planetě...
***
To sme my ľudia:
Príde deň, keď táto zem nás ďalej neunesie..
(Peter Nagy, 50 žiráf)