Sobota 7. prosince 2019, svátek má Ambrož, Benjamin
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 7. prosince 2019 Ambrož, Benjamin

Nepomohl jsem

8. 11. 2019 10:19:11
Jasně, že jsem mnohokrát někomu pomohl. Asi jako každý. Ale jsou taky případy, kdy jsem nepomohl. Nevím proč. Mohl jsem, ale neudělal jsem to. A proto nikdy nikoho nesoudím a už vůbec neodsuzuju. Ani tady na blogu. Aspoň doufám...

Případ první – Furťák

Na vojně jsem, bohužel velmi krátce, sloužil také u finančního náčelníka. Dostal jsem se tam po návratu z marodky. Bylo to v zimě, padal sníh a mrzlo a já jsem seděl v teplém kanclu. Veget. To se počítá.

Náčelník byl major a fajn chlap, který měl pochopení pro vojáky. Jednou mi povídá: “ V kině dávaj prej dobrej film – ruskej." Ha ha, to ste se lekli, co? Kecám, francouzskej byl. "Tak běž a kup mi dva lístky. Musím vyvést manželku.“ A napsal mi propustku až do večerky. Jak říkám, byl to dobrej chlap.

A tak chodím po městě, padá mokrej sníh. To mám rád. Dnes už toho člověk moc neužije, ale tenkrát jo. Když jdu kolem parku, nějaká stará paní na mě zavolá: „Vojáčku, tady máte kolegu. A není na tom dobře“. Tak tam jdu a koukám jak se tam někdo válí ve sněhu. Je to ňákej prápora. Takže ne tak úplně kolega. Neznám ho - ve městě je víc útvarů, víte? Opravdu na tom není nejlíp. Je víc bílej než zelenej. Ta stará dáma se na mě přísně dívá a čeká, co jako že bude. Tak jsem mu pomohl na nohy a nasadil mu beranici.

„Ty sis trochu přihnul, co?“ povídám. No, přihnul si notně. On se na mě dívá takovým prázdným pohledem. Má modré, zarudlé oči a nic neříká. „Můžu ti nějak pomoct?“. Zase nic. Tak ho dovedu, no, spíš donesu k zábradlí a zaklesnu ho tam. Kouknu k východu – ta dáma tam už není. „Tak co s tebou kámo?“ říkám si.
Pak jsem se otočil a dal se k východu. Radši jsem se neohlížel. Co kdyby třeba zase spadnul?

Nakonec, musím koupit ty lístky. A nakonec, je to přece jen furťák.
Večer, když už jsem ležel na bidle, tak jsem na něj myslel. Co když tam ještě visí? Měl jsem mu asi pomoct, někam ho dovést, co já vím...
***
Za dva dny mě u toho finančního náčelníka vyhmát velitel pluku a vyrazil mě zpátky k tanku.

Brrr - to byl hukot! A pěkně na cvičení na Šumavu. Měls veget, teď máš osud, pomyslel jsem si. Že by rychlá karma?

***

Případ druhý - Hobo

Jedu autem a vidím u zdi - u těch počmáranejch garáží - ležet člověka. Sklání se nad ním nějaká starší paní (zase). Myslím, že je to ten bezdomovec, kterému jsem před časem pomohl: koupil jsem mu kávu a kebab.

Ale tentokrát stisknu volant a koukám úporně přímo před sebe. Na šedou silnici. Nezastavil jsem abych pomohl...

Autor: Miroslav Pavlíček | pátek 8.11.2019 10:19 | karma článku: 21.07 | přečteno: 521x

Další články blogera

Miroslav Pavlíček

Hlavní otázka

Je mnoho nejrůznějších otázek, které (si) klademe. Většina z nich nemá žádný smysl. Tu hlavní, nejdůležitější, si klade málokdo.

29.11.2019 v 15:12 | Karma článku: 16.54 | Přečteno: 182 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Veleslav Wahl, málo známá oběť komunistické justice

Ve svém předminulém příspěvku jsem citoval Veleslava Wahla. Myslím, že by si zasloužil připomenout trochu blíže.

22.11.2019 v 14:23 | Karma článku: 22.97 | Přečteno: 328 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Kdo ví...

Jsou tací, co vědí všechno. A mají od všeho klíče. Jenže - kdo ví, co bylo? A kdo ví, co bude? A co na tom, brácho, vůbec záleží...

19.11.2019 v 14:42 | Karma článku: 22.02 | Přečteno: 318 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Listopad v životě

Myslím, že to byl Julius Fučík, kdo Karlu Čapkovi vytýkal, že v dobách “světodějných událostí" píše o pelargoniích. Po pravdě, vždy mně byl bližší Karel než Julek a muškáty než “světodějné události".

15.11.2019 v 10:40 | Karma článku: 23.38 | Přečteno: 317 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Josef Kouba

POLEDNICE

Řehoní se dítko drze, učitelce v bledou líc, ať se jenom úča vzteká, ví, že vlastně nesmí nic! Učitelce v hlavě hučí, chvějí se jí kolena, když tu v umučené lebce bleskne veršík Erbena.

7.12.2019 v 8:50 | Karma článku: 18.42 | Přečteno: 192 | Diskuse

David Snítilý

Hovory s t. g. m. (tápajícím genetickým materiálem) 2

„Tady budeme taky někdy spát?“ zeptal se s neskrývanou obavou dvouletý Dáda L. v nádražní hale. Podnětem k této otázce byla jednak dvojice bezdomovců, kteří se zde na zemi rozvalovali, jednak naše momentální situace.

7.12.2019 v 8:37 | Karma článku: 7.46 | Přečteno: 107 | Diskuse

Martina Cibulková

Strach, rovná se, jediný přítel?

Típla jsem cigaretu a vešla dovnitř. ,,Už je nervózní. Vyhlíží Vás.” ,,Ale prosím Vás. To si jen domýšlíte.” ,,Ne vážně. Já to poznám.” Položila jsem ruku na sklo. ,,Ty vole, já to říkal. Já to věděl!” ,,Pane F., slíbil jste mi, že..

7.12.2019 v 7:07 | Karma článku: 6.11 | Přečteno: 134 | Diskuse

Dita Jarošová

Jsem jedním z tónů všech písní Tvých...

Hmmm... Nemám prý právo na spoustu věcí, I got my hair I got my head . Život nelze naplánovat, život lze jedině prožít. Neohlížet se. Podstatnou část svého života jsem prozpívala. Zpěv prý je čistý odvar z emocí. Zpěv je emoce.

6.12.2019 v 19:09 | Karma článku: 6.99 | Přečteno: 141 | Diskuse

Martina Cibulková

Proč on a já ne?

,,Prásk!“ ozvalo se z venku. Trhl jsem sebou. Co to bylo? To byla hrozná rána. ,,Mamííí, slyšela jsi to?“ volala z pokojíčku Anička. ,,Ano slyšela. To byl asi výfuk, jdi klidně spát.“ Tohle nebyl výfuk, vyskočila mi husí kůže....

6.12.2019 v 6:06 | Karma článku: 11.64 | Přečteno: 485 | Diskuse
Počet článků 155 Celková karma 22.28 Průměrná čtenost 525

Jsem...

 

Najdete na iDNES.cz