Okno

Velký indický myslitel Rabíndranáth Thákur popsal v jedné básni příběh muže, hledajícího zlatotvorný kámen. Kolem krku měl železný řetěz a dotýkal  se ho kameny. Jednou potkal chlapce a ten se zeptal: "Odkud máš ten zlatý řetěz?"

Jednou v zimě jsem maloval tenhle obrázek:

Měl jsem pocit, že mě někdo sleduje. Když jsem se otočil, naše oči se střetly. Byl zabalený do šály, měl vyhrnutý límec kabátu, ale neměl čepici. Sníh padal do jeho prošedivělých vlasů, které se zdály bělejší, než opravdu byly.
„Proč kreslíte právě tenhle dům?“ zeptal se.
„Protože se mi líbí“ řekl jsem.

„Bylo to to okno s lucernou“ řekl po chvíli mlčení.
„Tam jsem byl šťastný. Tam jsme byli šťastní… Za oknem je jen malý pokoj. Měli jsme tam stůl a dvě židle. Nic víc. Vždycky večer jsme se tam sešli a povídali si, co nás přes den potkalo.
Nebylo to nic zvláštního, maličkosti. Dotýkali jsme se jeden druhého“
Odmlčel se. Zdálo se, že ho ta slova vyčerpala a že čeká, že se okno otevře a on tam znovu nahlédne. Okno však zůstalo zavřené.
„Můžete mi říct“ obrátil se na mě naléhavě, „proč jsem odešel? Proč jsem JI opustil?“
Jistě nečekal, že mu to řeknu.
„Bydlím teď ve vile. S velkou zahradou. Ale nechce se mi tam, chápete? Nejsem tam vůbec šťastný. Se ženou si nemáme co říct“.
Díval se mi do očí, jakoby chtěl zjistit, jestli ho chápu.
„Tehdy jsem ty šťastné okamžiky nedokázal prožít a tak jsem je ani nepoznal. Myslel jsem, že to hlavní teprve přijde. A ono to přitom už bylo ono“
Zavrtěl hlavou, jako by stále nemohl pochopit, proč to tehdy nepoznal.
„Žít přítomným okamžikem…“ řekl už spíš pro sebe a bez rozloučení se pomalými kroky vydal k domu a zmizel v náhle již setmělém podloubí.
Okno zůstávalo temné i když už byla tma. Avšak lucerna se rozsvítila. Zprvu nesměle, ale pak se rozzářila jasným světlem.
Žít přítomným okamžikem, opakoval jsem si.
Ve světle lucerny jsem uviděl husté sněžení. Mnohem hustší, než jsem si představoval.
Celou svou mysl jsem zaměřil na jsoucí okamžik, na padající sněhové vločky.
Nebylo náhle nic, než sníh, okno, lucerna a počínající noc. A já.
A možná jsem to všechno byl jenom já.

Sníh mi křupal pod nohama a na mé stopy se snášely další a další vločky.
Za chvíli tu po mně nezbude vůbec nic…