Mých deset kytarových Mistrů

Ve studentské kapele jsem kdysi také „pokoušel“ kytaru, mám tedy k tomuto nástroji jistý osobní vztah. Jelikož je obtížné porovnávat zcela odlišné hudební oblasti, je veškeré následující uspořádání stylů i hráčů dle abecedy.

Pro mě je jazz vizuálně nejzajímavější hudbou. Jen považte: klavír, kontrabas, bicí, saxofony, trubky. Co rozmanitých tvarů! K tomu muzikanti – černí, bílí, obleky, klobouky, čepice. Prostě pastva pro oči, kterou žádný jiný hudební směr nenabízí.

Kenny Burell je skromný a poctivý kytarista. Ne nadarmo si ho zvali ke spolupráci ti největší jazzmani. Mě si ale získal svým sólovým albem „Midnight Blue“. Prostě jazz, hudba noci.

Legendární  Wes Montgomery učinil kytaru rovnocennou s ostatními nástroji v moderním jazzu. Ať už s orchestrem nebo malou skupinou, jeho hudba je sdělná pro posluchače jakéhokoli zaměření.

Belgický, romský kytarista Django Reinhardt, je inspirativní osobností. Při požáru maringotky, kde bydlel se svou ženou, utrpěl těžká zranění. Silou vůle, kdy odmítl navrhovanou amputaci nohy, se dokázal vrátit do života a k hudbě. Jelikož ztratil cit v prsteníku a malíčku levé ruky, vyvinul svůj vlastní styl hry na kytaru, kdy používal jen dva prsty! Stal se jedním z vůbec nejvlivnějších jazzových muzikantů.
***
Klasická hudba mě okouzlila až na VŠ. Nejoblíbenějšími skladateli mi byli Leoš Janáček a Bohuslav Martinů. Ti ovšem pro kytaru nic nenapsali (což je u pana Martinů – při šíři a rozmanitosti jeho díla – docela zvláštní). Zato můj třetí oblíbenec, Johan Sebastian Bach, bývá na kytaru hrán často.

Vladimír Mikulka začal s kytarou relativně pozdě, totiž ve 13 letech. Přesto se za pouhých 6 let stal nejmladším vítězem prestižní kytarové soutěže „Concours International de Guitare de Radio-France“, což odstartovalo jeho hvězdou kariéru. I když mu bylo v podstatě dovoleno koncertovat po světě, odhodlal se roku 1982 k emigraci a usadil se v Paříži. Stesk po domově ho přivedl po změně politických poměrů zpět do Prahy. Mojí oblíbenou deskou je „Classics from Bohemia“, se skladbami Leopolda Koželuha, Jana Losyho a dalších českých autorů.

Andrése Segoviu nelze opomenout. Je to vlastně on, kdo vrátil ve 20. století kytaru na koncertní pódia. Stejně jak to učinil jeho krajan Pablo Casals s violoncellem. Právě Bachovy cellové svity jsou v kytarovém hávu a podání pana Segovii skvělé.

Švédského klasika Görana Söllschera mám asi nejraději. Často hraje na barokní, jedenáctistrunnou kytaru. Žasnu, jak se v tolika strunách může vyznat?
Když kdysi hrál v Japonsku bachovský recitál, jako přídavek zahrál pár písní od Beatles. Ředitel firmy Deutsche Gramophon navrhl, aby natočil celé album. A tak vzniklo skvělé album „Here, there and everywhere“.  Většinu kytarových aranžmá písní Beatles napsal vynikající japonský skladatel Toru Takemitsu a sám Göran. Omlouvám se, že ho familiárně nazývám jen křestním jménem – ale to víte, okamžik našeho příchodu na tento svět dělí jen pár dní. Tak proto.

***
Na rockové muzice jsem vyrůstal. Jako študáci jsme jezdili ze Dvora Králové n.L. do nedalekého Náchoda na koncerty souboru Jazz Q Praha. Oni vlastně – navzdory svému jménu – jazz nehráli. Spíš jazz-rock. A to jsme právě chtěli. Vzpomínám na jakéhosi jazzového fanatika, který zahrnoval svými rozhořčenými dopisy časopis Melodie a stěžoval si právě na Jazz Q: „hanlivě jim říkám bigbíťáci a do rodiny jazzu je vůbec nezahrnuji.“ Ach ti lidé. Můj nejmladší syn by na to řekl: „Kdo... (následuje dlouhá pauza, během níž by ten pisatel asi řekl – no přeci Jazz Q)... se tě na to ptal?“ To říká totiž často mně.

John Fogerty, frontman skupiny Creedence Clearwater Revival, možná není největší kytarový mág, ale nic na plat, je to můj oblíbenec. A jeho kytarové rify se zarývají do paměti.

Když jsme jezdili na ten Jazz Q, vždy jsem samozřejmě nejvíce sledoval  kytaristu Františka Francla. Podle mě to byl náš nejlepší rockový kytarista. Se skupinou zpívala i jeho tehdejší žena, Angličanka Joan Duggan. Jejich podepsaný plakát byl mojí cennou trofejí. Zajímalo by mě, kam se ten chlap vypařil. Nepodařilo se mi o něm nikde nic dohledat. Nevěděli byste to náhodou vy?

Hank Marvin, zakladatel a frontman skupiny „The Shadows“ je sympaťák chlapeckého vzhledu, který si uchoval do vysokého věku. A nesmírně melodický kytarista. Však také skupina kdysi doprovázela zpěváka Cliffa Richarda.

Carlos Santana mě vždy oslňoval afro-kubánskými rytmy, které dokáže zakomponovat do své rockové (nebo spíše jazz-rockové) hudby. Deska „Abraxas“ byla hodně úspěšná (tuším páté místo v GB), ale já mám nejradši „Caravanserai“. Není to hudba „na první poslech“, ale o to víc na člověka po čase působí.

Pozn.: Do výběru jsem nezařadil Erica Claptona a Jimmy Hendrixe (kteří by sem jistě patřili), jelikož jsem o nich psal již dříve