S růžovými kartáčky se už nevídám

V nelehké době, jako je třeba ta, ve které právě žijeme, se můžeme obrátit k přírodě. Protože ta nejdůležitější věc na světě je klidná mysl.

V časech, kdy jsem míval stále rozbitá kolena a měřil jsem jen něco málo přes metr, jsem žil s rodiči a bráškou, který byl ještě menší než já, v krásné krajině pod kopcem jménem Zvičina.
Náš dům byl nový a bílý. Od jeho fasády se odráželo zapadající slunce a zabarvovalo ji do červena, stejně jako kmeny borovic na kraji hlubokého lesa za domem.

Louka pod okny byla plná „kartáčků“. Některé byly narůžovělé (rdesno hadí kořen), jiné temně purpurové (krvavec toten).  Mezi dlaždicemi před domem, které v létě tak krásně hřály do bosých dětských chodidel, se skromně krčil heřmánek terčovitý.

Všechny ty květiny byly krásné a já jsem je miloval, protože patřily do mého světa.
Ovšem ta nejkrásnější a nejmilovanější květina rostla na kraji lesa. Byla větší než já a měla purpurové květy. Vrbka úzkolistá.

Jednou jsem na ni objevil velkou tmavou housenku s trnem na zadečku.
Doma jsem ji dal do krabice od bot. Do víka jsem propíchal otvory, aby mohla dýchat. Každý den jsem jí z lesa přinášel čerstvé listy vrbky.

Housence se dařilo náramně a brzy se zakuklila.

Kuklu, která uměla mrskat zadečkem, jsem přenesl do menší krabice, vystlané vatou a občas jsem jí navlhčil mokrými prsty.

Brášku kukla fascinovala. Často jsem ho vídal, jak nadzvedl víko krabice a pozoroval ji. S takovým zvláštním respektem.

Jednou jsem zase otevřel krabici, abych kuklu zkontroloval a navlhčil. Byla prázdná. Uhodil jsem na brášku a ten se s pláčem přiznal, že kuklu hodil do kamen, protože z ní měl strach.
V kamnech se naštěstí netopilo a tak se kukla vrátila do krabice a já jsem ji pro jistotu umístil na vysokou skříň.

A pak jsem jednou na jaře v krabici objevil místo kukly krásného motýla. Byl to lišaj vrbkový.

Večer jsem otevřel okno a do pokoje vstoupil chlad z blízkého lesa. Motýl chvíli váhal, ale pak vyletěl oknem do jarní noci.
***
S růžovými kartáčky se už nevídáme.

Zato milovanou vrbku jsem objevil i v Praze: ve Stromovce roste ve stráni pod zámečkem a ve Hvězdě u jedné zapomenuté cesty.

Často za ní chodím. Vzpomínám v její blízkosti na rodná místa a dávného nočního motýla.

A na všechny ty, kteří mě předešli...