Ať kráčíš, jak kráčíš, osudu neujdeš

Úzká asfaltová cestička prochází mírnými oblouky předměstskou zelení. To místo, možná díky své poloze, zatím uniká pozornosti developerských gangů, které vládnou městu za tichého přihlížení zkorumpované radnice.

Právě tudy jde dívka na svou první schůzku. Je trochu rozechvělá, ale vlasy ji čechrá stříbrný vítr a proto se usmívá. Je po dešti. Po mokrém asfaltu leze šnek.  Je to páskovka keřová.

„Někdo by tě mohl zašlápnout, chudáčku,“ pomyslí si dívka a zvedne šnečka za pruhovaný domeček. Šneci s domečkem jsou šťastní. Lidé je mají radši, než jejich brášky bez domečku. Ty nikdo hned tak nezvedne, aby je zachránil. Asi jenom moje manželka.

Dívka šneka prohlíží ze všech stran a jak ho tak otáčí v ruce, stane se, že ho nakonec hodí do křoví na té straně pěšinky, odkud se ráno vypravil na cestu. A tak se šneček ocitne pod tím samým lopuchem, kde jeho pouť začala.

„Co má tohle být?“ pomyslí si nazlobeně. „Kdo se jí o to prosil?“
„Teď abych začal znovu. Ale dám se na druhou stranu. Tam mě snad nikdo nezvedne, aby mě hodil zpátky.“

A jak si řekl, tak učinil...