Esenbák a Frank Sinatra

Svá týnejdžerská léta jsem prožil v době normalizace na malém městě. Že bych se měl styděl, že na ty časy nevzpomínám ve zlém? Ale jděte. Politiku jsem měl kdesi, stejně jako dnes a snažil jsem se žít svůj sen. Stejně jako dnes.

Moji vnitřní svobodou nemohlo nic otřást. A předměty? Co jsme chtěli, jsme si dokázali opatřit. I když to nebylo zrovna snadné. Tak třeba muziku. To sice není předmět v pravém smyslu toho slova, ale nevadí...
.***
„No vida,“ řekne praporčík Vaněk, když vstoupím do služebny místního oddělení VB.
„Dobrý den,“ řeknu a posadím se na židli, na kterou pan Vaněk ukáže.
Sedíme teď proti sobě. Mezi námi je otřískaný psací stůl. A na něm stejně vyžilý psací stroj.
„Vidím, že budu muset promluvit s tvým tátou. Mám tě tu v krátké době už po třetí, chlape,“ zasune do stroje list papíru.
Zapomněl jsem říct, že kromě esenbáka je pan Vaněk také cvičitelem psů v místním kynologickém spolku, kam chodíme s naším kníračem. Jo a taky táta Kristýny.
Snažím se vypadat zkroušeně.
„No jo,“ řekne a vypočítává na prstech. „O prázdninách zapálená louka s výjezdem hasičů.“
To Zdenda. Z legrace zapálil suchou trávu na jezeďácké louce a hned ji zase uhasil. A pak znovu. Ale potřetí to nechal rozhořet moc. Já a Arnošt jsme mu pomáhali hasit, ale už to nešlo. Někdo zavolal hasiče.
„Pak rybaření bez povolení,“ pokračuje.
To jsme s klukama chytili pstruha do láhve od okurek a ten blbec Jarda se s ním pochlubil panu Večerkovi, který stál celý den u splavu s udicí a nic nechytil. A ještě se mu posmíval. No a ten nás za to napráskal.

„A teď tohle...,“  listuje v papírech, načež se přísně zeptá: „ Znáš Alfonse Vrbovce, z Hradce Králové?“ „Ano,“ hlesnu.
„Jak jste se seznámili?“
„No tak seznámili... on si dal inzerát do Mladé Fronty, že nahrává různý elpíčka. Jedno za deset korun. A jelikož je to kousek, tak...“
„A kolik ti jich nahrál?“
„To už fakt nevím. Na jeden pásek se vejdou tři...“
„Kolikrát jsi mu ten pásek poslal?“ ptá se pan Vaněk a já mlčím. To si už opravdu nepamatuji.
Vytahuje obřadně ze stolu svazek jakýchsi papírků. Jsou to podací lístky z pošty. Pan Vrbovec si je asi schovával, dojde mi.
„Nuže?“ zamává svazkem směrem ke mně.
„Tak třeba třicetkrát?“ řeknu nejistě.
„Jo, to by mohlo být,“ připustí. „ Takže krát tři a jsme někde kolem stovky. Takže jsi mu zaplatil asi tisíc korun. Je to tak?“
„Je, pane Vaňku.“ Bylo to o dost víc, protože jsem posílal několik pásků najednou.
„A peníze jsi posílal složenkou nebo s těmi pásky?“
„S pásky.“
„Proč? Žádal tě o to?“
„Nechtělo se mi stát na poště dvě fronty,“ zalžu, protože pan Vrbovec o to opravdu žádal.
„Ty nevíš, že je to zakázané?“
A proč mu teda ten inzerát otiskli? Pomyslím si, ale radši mlčím.
Praporčík Vaněk, který vše pečlivě zapisoval, vytáhne papír ze stroje.
„Přečti si to a podepiš to, chlape. Zatím tě vedu jako svědka. Doufám, že to tak zůstane.“
„Tak na shledanou,“ mám se k odchodu.
„Počkej,“ řekne praporčík, vstane od stolu a přistoupí ke mně. Podívá se kolem, jako by se chtěl ujistit, že jsme sami a zeptá se tiše: „A Franka Sinatru, máš?“
„To ne, pane Vaňku. Jenom rock...“ odpovím a mrzí mě, že si u něj neudělám oko.
„Hmm... škoda.“
„Ale kdybyste chtěl, tak...“ napadne mě.
„Hele, hele, už radši běž,“ přeruší mě. „ A ať se napříště vídáme zase jenom na cvičáku!“

Pozn.:
A tak si nakonec poslechněme toho Franka Sinatru. Je to má nejoblíbenější a hodí se sem. Ale pozor na úder nostalgie! Frank tady míří přímo na solar. Přece jen býval také boxerem!