Tolerance a jedno (téměř) zapomenuté slovo

Před časem dělal pan Halík v pátečních Lidových novinách anketu, ve které kladl mediálně známým lidem týden co týden sadu asi deseti otázek. Jedna z otázek byla tato:

Bylo zajímavé, nikoli však překvapivé, že téměř všichni dotazovaní odpověděli, že TOLERANCE. Jistě, je to vlastnost v dnešní době žádaná, očekávaná, jaksi politicky korektní. Co je to vlastně ta tolerance? (Nechme stranou technickou praxi. To by se nám asi nelíbilo: aby nám někdo - navíc předem - kladl nějaké meze. To tak!) Velmi pěkně to definovala ředitelka festivalu Prague Pride, paní Kateřina Saparová v Pražském deníku, když řekla, že tolerance je snášení něčeho v zásadě nedobrého. Můžeme tedy například tolerovat kouření na autobusové zastávce, rušení nočního klidu, stání na přechodu pro chodce, atd.

To je v pořádku. Nic proti tomu. A proč o tom vlastně píšu? Přeci jen mě trochu překvapilo, že nikoho z těch dotazovaných (alespoň co já vím) nenapadlo, že by si snad také mohl vážit OHLEDUPLNOSTI. Že by to slovo zmizelo z našeho slovníku? Z našich životů se tato vlastnost, řekl bych, skutečně tak nějak vytrácí. Kdyby tomu tak nebylo, možná bychom se stále nemuseli hlasitě dožadovat právě té tolerance. Kdo ví...