Anglán

Frantíka Plichtu neměl nikdo moc rád. Ani nevím proč. Snad i proto, že žil jenom s maminkou. Ta pracovala ve školní jídelně, aby měla Frantu na očích. My jsme si z něho i přesto dělali legraci a zlobil jsme ho. Chudák Frantík...

Jednou přišel tatínek domů a řekl mamince:“Posílám paní Plichtovou do lázní. Frantík bude zatím bydlet u své babičky a ty“ obrátil se na mě,“ty se s ním budeš každé odpoledne učit. Slíbil jsem to jeho mamince.“
No, tedy velkou radost jsem z toho neměl, ale tatínkovi se neodmlouvá.
Frantík chodil každé odpoledne k nám a společně jsme dělali úkoly pod dohledem mé maminky.
Musím říct, že Franta vlastně nebyl tak špatný. Docela jsme se za tu dobu skamarádili.

***

Tři týdny utekly a paní Plichtová se vrátila z lázní domů.
„Ta úplně rozkvetla“ řekla maminka.
„To víš, lázně“ řekl tatínek, „ty dělají divy!“
„Taky bys mě tam mohl poslat“ odtušila maminka zasněně.
Ale tatínek už dělal, že neslyší a četl si noviny.

***

Život v naší vesnici šel dál, jako obvykle. Až jednou, zrovna když jsme s klukama hráli fotbal na plácku u silnice…
 

Ani nevím, proč mě to napadlo, ale od té doby mu nikdo neřekl jinak, než Anglán.

                                                                        ***

Ukázalo se, že to byl chlapík, s kterým se paní Plichtová poznala v lázních.
Anglán u ní už zůstal a jeho auto od toho dne stálo před domem.
Auto jsme v celé vsi měli pak už jenom my.
Frantovi se už nikdo neposmíval.
Anglán, který byl teď vlastně jeho tatínkem, byl úplně jiný, než chlapi ve vsi.
Tak třeba znal svět. Už ten jeho kufr nás fascinoval…

Navečer sedával se sousedy na lavičce a vyprávěl zážitky ze svých cest. My kluci jsme je brzy znali nazpaměť. Třeba jak mu v Marseille ukradli fotoaparát přímo z ramene, ale on zloděje dohonil v postranní uličce a foťák si vzal zpátky. Nebo jak ho v Londýně pokládali za anglického lorda – tak perfektně byl po anglicku oblečený a tak rozumné řeči vedl. Nebo jak viděl v New Yorku boxovat samotného Cassia Claye a radil mu, kam že má umístit rozhodující úder.

***

Ve škole se nás paní učitelka ptala: „Děti a teď nám každý řekne, kdo kde byl nejdál.
„V Trutnově!“ vykřikla Piškaninová (Hm..., asi 20 kilometrů daleko)
„V Hradci“ pokračoval další (že by 40?)
Já jsem řekl, že v Praze. Trochu jsem se před ostatními styděl, protože to bylo opravdu daleko.
Pak přišel na řadu Frantík a řekl: „Já, já jsem byl…“. Děti se začaly smát a někdo vykřikl „…až na nádraží!“ Paní učitelka nás musela napomenout.
„Ale můj tatínek - ten byl až v Americe!“ triumfoval po té, co paní učitelka nastolila klid, Frantík.

***

Všichni vlastně Frantovi jeho nového tatínka záviděli. Tedy kromě mě: přece jen, můj tatínek byl doktor. Všichni ho potřebovali a on mohl každému tykat, ale jemu nikdo. Ledaže by se znali z dětství. To se mi líbilo.

***

Přešla léta. Odstěhovali jsme se ze vsi do města a já jsem brzy odešel do Prahy na studia.
Jednou jsem jel z Prahy domů vlakem. Myslím, že na Velikonoce.
Bylo dost plno, ale kupodivu v jednom kupé seděl jen jeden člověk.
Hned jsem ho poznal. Podle obleku a hlavně podle čepice: byl to Anglán.
Také se na mě pamatoval a tak jsme si cestou povídali a vzpomínali na staré časy.
Samozřejmě jsem mu řekl, jaký dojem na mě udělali jeho historky z cest po světě a přiznal jsem se, že bych také rád procestoval celý svět a všechno poznal, jako on.
On se jen usmíval a mlčky hleděl z okna do krajiny, která se pomalu nořila do tmy.
Promluvil až po chvíli.
„A víš, že já jsem nikdy nikde nebyl?“
Chvíli počkal, až tu informaci strávím a pak pokračoval.
„Ze začátku mě to bylo líto, tak jsem si začal vymýšlet všelijaké příhody, jakoby z cest. Hodně jsem četl a učil jsem se jazyky, takže mi to lidé, kteří mě neznali, věřili.
Nakonec jsem tomu věřil i já sám“.
Pocítil jsem zklamání. Díval jsem se z okna vlaku a mlčel jsem.
„Když jsem se přistěhoval k vám na vesnici, kde mě nikdo neznal, znovu jsem neodolal…“
V kupé už byla tma a my jsme mlčky seděli a každý se zaobíral svými myšlenkami.
Po chvíli Anglán opět promluvil.
„A víš, na co jsem nakonec přišel? Že to bylo zbytečné. Protože všechno, co má nějaký smysl, nějakou cenu, není nikde ve světě, ale tady, uvnitř…“
Tušil jsem, že se dotkl místa, kde je srdce.
„Poznávání vnějšího světa tě nemůže uspokojit, protože nemá konce…“
A ještě po chvíli, už v úplné tmě, dodal:
„A kdybys viděl všechny věci světa, co by to bylo jiného, než nicotné vidění?“ *)
Vlak monotónně - a jaksi marně - duněl krajinou, kterou jsem za oknem už mohl jenom tušit...

*) Tomáš Kempenský