Quiet please, ticho prosím!

Tak tuto výzvu nejčastěji slýcháme na tenise, kde vykazuje celkem magickou účinnost. Ale, ruku na srdce, občas bychom ji rádi použili i jinde. Dejme tomu, když si jdeme koupit housky do supermarketu.

Často přitom totiž musíme poslouchat jakousi, řekněme, muziku, aniž bychom na to zrovna měli náladu.
Někdy ovšem může hluk sehrát i docela zajímavou roli, jako třeba v tomto příběhu z doby nedávno minulé.

Stejně jako všichni jeho vrstevníci, i Miloš, student gymnázia, poslouchal rockovou muziku. A jednou si řekl, že by neškodilo, kdyby se vykašlal na školu a stal se hudebníkem. Vybral si povolání bubeníka. Řekněme takový Carl Palmer, Ginger Baker, Ringo Star nebo při nejhorším Ringo Čech.
K tomu jsou ovšem potřeba, to se rozumí, především bicí. Taková bicí souprava, čítající alespoň, řekněme, velký a malý buben, činel a šlapací činely, tzv. hajhetky, ovšem není zrovna levná záležitost a nebyla ani tenkrát. Ovšem Miloš si věděl rady. Zrovna se totiž chystal dělat řidičák. Ve škole, jako volitelný předmět, jak bylo tehdy zvykem.
Zašel tedy, což byla podmínka, k doktorovi na prohlídku. A doktor hned, že mu to potvrdí, zná ho přeci od dětství.
„A to ne“ povídá Míla, „jen mě pěkně prohlédněte. Člověk nikdy neví.“
A tak ho doktor prohlédl a nakonec, jen tak pro formu, mu ukázal červený terčík a jaká že je to barva. „Zelená“, povídá Míla.
Doktor se zakabonil a ukázal oranžový terčík. „Ne, teď je to zelená, tamto byla modrá“.
„Člověče, tak to jsme nevěděli, ty budeš nejspíš barvoslepý“ povídá doktor, „tak to bysme si nerozuměli, to ti to potvrdit nemůžu“.
„Taky dobře“, povídá Míla a jde domů. Nakonec, k čemu by byl úspěšnému bubeníkovi řidičák, když ho budou všude vozit, případně nosit na ramenou.  A doma hned na tátu: “Tak z řidičáku nic nebude, neprošel jsem u doktora. Ale ty peníze mi dej, stejně jsi s tím počítal. Já si za ně koupím bubny. Vydělám následně velký prachy a stonásobně ti to vrátím.“
Tak o tom měl otec své pochybnosti, ale peníze mu dal. Co mu nakonec zbývalo, když už mu je slíbil.

                                                                      ***

Přeskočíme teď svízelné shánění bubnů a řekněme rovnou, že si je nakonec domů dovezl.
Tam si je postavil ve svém pokoji, v sedmém patře - na to pozor - panelového domu a pustil se hned do cvičení. Na začátek práskl do velkého činelu, až vzala za své palička a v mosazi po tom úderu zůstal důlek. Taková to byla pecka.
V bytě pod ním tou dobou, v rámci odpolední siesty, podřimoval soused. Nejdříve ho napadlo, že je snad konec světa, což ho ani moc nepřekvapilo, jelikož ho jako Jehovista právě každou chvíli očekával.
Po chvíli mu ale došlo, odkud vítr fouká.
Nakonec tedy vzal telefon a zavolal o patro výš: „Pane Jirásku, chápu vaši vytrvalost, ale jsme jen lidi.“
Jelikož se tehdy týnejdžři ke starší generaci chovali ještě většinou poměrně slušně a také proto, že rovněž Mílův otec se k sousedovu názoru přiklonil, popsali jsme tu vlastně Mílův první a také poslední bubenický kousek v bytě. Bubny v pátek putovaly na chatu a Míla cvičil už jenom tam. A to ještě pouze tehdy, když šli rodiče na houby.
Před Vánoci se pak přihlásil do konkurzu na uvolněné místo bubeníka místní kapely „Boneshaker“. No to dá rozum, že ho nevzali, když neměl dost nabubnováno.
Ale vcelku to dopadlo dobře: boneshakeři od něho jeho bicí soupravu koupili a za stržené peníze si pak Míla soukromě udělal řidičák, když se mezitím, celkem zázračně, zbavil barvosleposti.

***

Tak to byla příhoda, abychom tak řekli ze soukromého života, kde hrál jistou roli hluk.
Že se podobné případy mohou odehrát i v pracovním prostředí, nám ukáže následující drobná příhoda pana Samlera a pana Amlera, tentokrát, takříkajíc ze života pracovního.

Ve firmě totiž zavedli tzv. open space, což je, jak víme, velkokapacitní kancelář, která vznikla podle příkladu jiných velkokapacitních zařízení, jako jsou například vepříny, kravíny, drůbežárny a podobně.
To se rozumí, že když v takové kanceláři telefonuje, dejme tomu, deset lidí najednou, dvakrát příjemné to jednomu není. A to nemluvíme například o otevírání oken a podobných záležitostech.
Zkrátka, panu Samlerovi se, právě z důvodu nadměrného hluku, v té kanceláře dobře nepracovalo. A jelikož úspěšně absolvoval školení úspěšného vyjednávání s nadřízeným, vymohl si, že se mohl přestěhovat do malé kanceláře, kterou měl pouze sám pro sebe. Jenže za pár dní…

Tak to byl příběh o tom, jak se pan Samler nejprve vystěhoval a pak znovu nastěhoval do openspacu.